Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "dx9"
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Po delší odmlce jsem se opět rozhodl, že něco málo napíšu. Je silně pravděpodobné, že bude následovat odmlka finální...tedy že to jednoduše zabalím. Důvodů je několik, s větší či menší vahou, každopádně tady jsou a není to jen nějaký můj rozmar. V uplynulých měsících jsem hodně přemýšlel, četl mezi řádky, všímal si více dění okolo toho "našeho řemesla". Výstup je jednoznačný - už to není co to bývalo...bohužel. Možná se tímto článkem někoho dotknu, a někoho si třeba i znepřátelím, ale to patří k věci.
Z koníčku kariéra?
Když jsem v dubnu 2006 s focením železnice na ŽelPage začínal, byl jsem nadšený ze všeho. bylo to něco nového, onen server byl plný amatérského nadšení a entuziasmu, komentáře se skutečně týkaly fotografií jako takových, a lidi se mohli přetrhnout s radami. Pětice cenzorů sice vládla i tehdy tvrdou rukou, nicméně to bylo vždy pro dobro galerie. Diskusní fóra byla přátelskými, člověk se dověděl co potřeboval (pokud to bylo v silách tamějších diskutujících), a nikdo se mu nesmál proto, že něco nevěděl. No a nakonec - málokdo si založil padesát registrací jen proto, aby mohl škodit. V současnosti se však situace na obou našich nejvýznamnějších železničních serverech - ŽelPage a K-Report - značně zhoršila.
Konec té pravé ŽelPage
Prvně jmenovaný je poslední dobou přehlídkou lidské blbosti. Nejenže se vytratil onen amatérský entuziasmus, který jsem zmiňoval výše, ono to celé přerostlo do rádoby profesionálního rozměru. na fotce se hledají ty nejmenší detaily, které by se daly vytknout. Hodnotí a komentuje se podle jména autora, dost často je tento proces značně zautomatizován utkvělými představami hodnotících. Stanovila se nějaká podoba fotografií, které se označují za dobré, a zbytek je jen amatérská cvakárna. Začátečníci prakticky nemají šanci, pokud hned do začátku nemají nacvičených sto hodin s fotošopem, a aparát s manuálním režimem. Jistě, všechno musí jít dopředu, a tak i galerie kvalitativně postupuje. Otázkou je, zda se z toho časem nestane jen bašta pro dvacet vyvolených, kteří jednak nemají hluboko do kapsy, a druhak jsou více či méně provázáni se správci. Komentáře pod fotkami jsou kapitola sama pro sebe, ale já nemám tolik času na blbosti, a tak jí věnuju jen pár slov: Mnohdy zbytečné, směšné (nikoli vtipné), neobohacující, upozorňující na neexistující vady, hnidopišské - ale pokaždé vypovídající o duševním stavu jejich autora.
K-Report, aneb jak si přijít s otázkou, a taky s ní odejít
Diskusní fórum ŽelPage je převážně platné pouze coby komunikační nástroj pro její uživatele, pro informace je lepší si zajít na K-Report. I ten ovšem poslední dobou silně smrdí. jednak tu máme kinofilmové fotiče - tatíky, kteří nejsou s to pochopit, že někdo fotí digitálně a dovoluje si upravovat fotky v počítači. Flamewars, jež vznikají okolo těchto témat, bývají skutečně jen pro silné nervy. Pak tu máme takové, kteří se z rozličných důvodů navážejí do konkrétních uživatelů. Zesměšní téměř cokoli, co napíšou, a ač se tato "kritika" mnohdy sesype třeba i od pěti uživatelů, mnohdy jde jen o jednoho člověka, který má zálibu v multishizofrennímu zakládání stále nových a nových registrací. V neposlední řadě se obuju do tzv. ultras, což jsou vegetující entity doslova posedlé železnicí. Budí je mobil s nahraným zvukem jedničkové bardoty, snídají z čepice výpravčího, na zádech se škrábou jeho plácačkou, po stěnách jim visí nákresné jízdní řády a pokud někdo nemá svítící kopii reléového staničního řídícího pultu, jako by nebyl. Takoví jsou pak velmi rozhořčeni, když si někdo dovolí podat byť jen lehce nepřesné info o čemkoli na kolejích. Jejich komentáře však patří k tomu nejhumornějšímu, co si lze na internetu přečíst...
Vítej mezi správce...ale stejně bys měl asi jít
Nemůžu nezmínit mé krátké účinkování mezi správci galerie na ŽP, nebo cenzory chcete-li. Každý, kdo mě zná déle než půl roku, ví co jsem zač. Ví, že jsem upřímný až to bolí, a že když je někdo idiot, řeknu mu to klidně i do očí. Ví, že si nenechám plivat na svou práci, navíc když jde jen a pouze o cílený útok. Věděli to i správci, když mě v listopadu zvolil jedním ze svých tří nových kolegů. Bohužel však nejspíš vůdce věřil, že mě změní - buď on, nebo nově nabytá odpovědnost. To je však u člověka z Ostravska docela problém...nenecháme si od nikoho do ničeho kecat. Proto jsem si mnohokrát vyslechl něco o tom, že moje chování jaksi není v souladu s naoko "slušňáckým PR vystupováním ŽP". Nehledě na to, že jsem byl jeden z nejproduktivnějších pracantů, a nehledě na můj "jiný" pohled na fotky, mě ona osoba nakonec vyprovokovala k tomu, abych odešel. Nelituju toho, nenechám si kecat do života od instituce, která mi za mou snahu tak jako tak nic nedá. A autoritativní "šéf", který vás tepe úplně zbytečně, a ještě je šéfem jen tak nějak papírově, v rámci hierarchie práce zadarmo - to je kapku moc i na mě. Nic mě nestálo se mezi správce dostat. Postavili mě před hotovou věc a já ji ze zvědavosti přijal. Jsem rád, že jsem od různých lidí nezávisle na sobě dostal reakce, které byly uznáním za mou práci, a zároveň i vyjádřením lítosti nad mým odchodem - právě kvůli tomu "mému" pohledu na fotky (to jsem si nevymyslel, není to z mojí hlavy, ale právě z jejich.) Díky kluci, vážím si vás. Nicméně správce galerie na ŽP může dělat kdokoli, kdo trošku vidí do fotek, umí poradit v rámci kompozice, expozice i editace, ale hlavně není vzpurným a upřímným samorostem.
Co na to počítač?
Výstup z toho všeho ještě zdaleka není jednoznačný. Téměř jisté však je, že spolupráce se ŽP do budoucna nebude to pravé pro mě. Užil jsem si v dobách jejího rozkvětu, ale současný stav mi až tak moc neimponuje. Fotit nejspíš nepřestanu, avšak zařadím tento koníček zpět tam, kde měl být už od začátku - mezi formy relaxace. Nehodlám se už honit proto ,abych měl co dva dny někde nějakou fotku...prostě pojedu když bude nálada. A publikovat nejspíš budu jen na Flickru - díky Yahoo! za něj...Vyvstáva však otázka co s tímto blogem. Co myslíte vy? Frekvence psaní nejspíš bude taková, jaká je nyní. Soudě podle návštěvnosti si mnohdy říkáte, jestli si z vás nedělám srandu, protože tu vždycky čtvrt roku nic není. Proto prosím o reakce - zabalit, či pokračovat?
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Možná jste zaregistrovali, že jsem přelinkoval všechny odkazy na své fotogalerie. Již vás neposílají na můj FTP, ale do Flickru. Toto je jedna docela vychytaná webová galerie, kterou provozuje Yahoo. Nově tedy nebudu do článků přidávat odkazy na galerie, stejně jako nebude nutné aktualizovat seznam galerií zde na blogu. Jednoduše kliknete na tlačítko s logem Flickr v levé nabídce, a toto vás pošle na mou prezentaci. Nové fotky jsou řazeny nahoře, čili by neměl být problém s orientací.
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Opět jsem malinko pozapomněl na svůj blog, a nějakou chvíli se na něm měnil snad jen reklamní banner. Pokusím se to v několika následujících chvílích opravit, k čemuž se náramně hodí cesta z víkendu v Praze zpět, do rodné Kopřivnice (a taky zásuvka na napájení notebooku v prvotřídním kupé...) Ono se stále něco děje, jen občas není vůle něco kloudného sepsat. Pakliže byste měli k mému blogu nějaké náměty či připomínky, které by pomohly ozvláštnit jeho obsah, budu velice rád.
Nové hračky pro velké kluky
Na konci května bych oslavil dva roky od chvíle, kdy jsem pořídil první fotku s pomocí stříbrného Nikonu D50. Říká se o mně, že jsem sentimentální typ, a tak...jsem svou "dýfifty" i s oběma setovými skly prodal, a pořídil si o třídu lepší stroj - Nikon D80. Po zralé úvaze jsem totiž dospěl k názoru, že o čtyři megapixely vyšší rozlišení, jemnější nastavení aparátu, mohutnější tělo a třeba i rychlejší sériové snímání spolu s podporou SD HC karet, budou dobrou investicí minimálně na další dva roky. Snad se už brzy budu moci pochlubit prvními snímky pořízenými novým železem.
A aby bylo investicím učiněno zadost, koupil jsem si základní telezoom z provenience Tamronu, 70-300/4-5.6 AF. Dosud jsem si liboval v ohniscích do 50 mm, a to nejen díky výtečnému Nikkoru 50/1.8 D, ale hlavně díky tomu, že se běžně nepohybuji podél tratí, kde bych delší ohniska využil. A co si budeme povídat - fotím převážně motoráčky, a na ty si s "padinou" bohatě vystačím :o) . Nově nabytý teleobjektiv mě však vyvedl z omylu, jelikož mi poskytnul zcela nový pohled na místa, o kterých jsem v souvislosti s užitím dlouhého ohniska ani neuvažoval. Mno co, člověk je tvor učenlivý, a onen proces probíhá celý život...
Čili si to pro pořádek zrekapitulujeme, aneb co získáte, když si mě najdete někde na fleku, a přetáhnete mě haluzí přes hlavu:
Nikon D80
Nikkor 50/1.8D
Tamron 17-50/2.8 XR Di II
Tamron 70-300/4-5.6 AF
Cokin Pro (držák P filtrů, redukce na ø52, 62 a 67mm, cirkulární polarizační a šedý přechodový filtr)
Brašna Tamrac System 3, někdy Lowepro CompuDayPack (když cestujeme s panem IBM)
Časem plánuji pořízení nějakého SpeedLite blesku, a stativu (zde se nejspíš rozhodnu pro Velbon Sherpa.)
Cestou necestou
Stejně jako loni, i letos na mě jistě čeká celá řada fotovýletů, ať už sólových či skupinových. Přecijen je pro mě focení železnice hlavně o relaxaci, protože je mi těch pár hodin úplně volná krize amerického dolaru, radar v brdech a nařízené přesčasy mého mírně despotického šéfíka z východu...jen si tak chodím, užívám si volnosti, vůně, barev a zvuků přírody (čehož je podmínkou focení na nějaké neeliktrifikované trati pokud možno na severu Moravy, a to ještě před projetím první smradlavé Bardoty, ehm tedy řady 749 či 751 - před tu strkají veverky hlavu do písku, a jeleni šplhají na strom.) Avšak za své dvouleté působení v "branži" jsem poznal šílenou spoustu lidí, a bylo by škoda některé z nich občas nevidět. Pakliže se tedy nezúčastním nějaké "special event", budu se opět zmiňovat právě o těchto vícehlavých výpravách za krásami železnice.
Diverzní akce na území krále Pendolin z Vysočiny
5.4.2008 - Nechápu co se se mnou děje, že musím první letošní HROBEŠO (HROmadá BEstiální Šotoakce) absolvovat pod dráty. Já se vám pomstím, smradi, počkejte příští rok...hehehe! Ale ne, dělám si srandu. Jsem velmi rád, že jsem mohl strávit první dubnovou sobotu s pohodovými lidmi. Ve složení Duhy, Pepa Petrák, Puly a Tomáš Kubovec jsme si prošli kus trati 260, konkrétně z Blanska do Bílovic nad Svitavou, kde kraluje jistý kolega ze ŽelPage - Miloš. Tento kus železniční mapy ČD prochází řadou tunelů, a vine se podél kopců, na nichž je vybudována tamější aglomerace. Právě ony tunely doporučuji všem milovníkům adrenalinu - být připraven k úskoku do nejbližšího výklenku jakmile se vám za zády objeví vlak, je vskutku něco na nervy. Tím si však na nic nestěžuju, naopak. S pohodovými lidmi se akce musí povést pokaždé, a ani tato nebyla výjimkou. ) Gulášek s Plzní v nádražní restauraci v Brně byly také příjemnou tečkou - až na pana vrchního, který byl nejspíš poháněn metanolem...
Ahoj Mááááňóóóó!
12.4.2008 - Miluju premiéry ve všech možných podobách. Proto jsem byl velmi rád, že jsem se mohl projet s Máňou na její první letošní jízdě - do Bučovic. Poprvé jsem se letos setkal i s osvědčenou "Máňa Crew" (zdravím všechny Brňáky a okolobrňáky, kterých se to týká), a samože jsem si dovezl věrného souputníka Drníka...z celých Bučovic jsem sice poznal jen hospodu u šraněk, ale vařili tam dobře, a na obsluhující slečnu se taky krásně koukalo. A když už jsme u těch premiér, moje zadnice si taky jednu zažila. Poprvé jsem na vlastní pozadí cítil pohodlí někdejší třetí třídy osobních vozů, čili dřevěné lavice. Má to něco do sebe, ale za dnešní plyšové Aee, ve kterém jsem pohodlně zabořen do plyše a ťukám tuto aktualizaci, bych to nejspíš nevyměnil...no dobře, dobře, dobytčák na mě.
Jó kdepak Pražáci, těm je hej
Tedy než jim někdo rozkope Hlavní nádraží, zruší dvě nástupiště a mezi běžně spatřitelné stroje se zařadí "emháesky" (obojživelné bagry), jeřáby, tatrovky a podobná žlutá havěť. V rámci optimalizace pražského železničního uzlu se totiž stanice rekonstruuje . Dochází k napojení severního zhlaví na "Nové spojení", upravují se nástupiště a dva ze tří podchodů. Většina vlaků tak zastavuje až v zadní části stanice, a pan Bernoulli by se jistě divil tomu, jaký je v onom jediném podchodu tlak ve špičce. Vyhlídková jízda přes Vršovice je už jen třešničkou na dortu. A abych nezapomněl - děkuji za příjemně strávený víkend Dominice (šnek vypadá prostě jako šnek, aneb do Ládví jen s Tebou), Pepovi Petráků (ty tratě na severu) a Vítkovi Voráčkovi (ano, v Lucerna ?usic baru berou i karty... :o)
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Ne že by v tom byl nějaký zláštní úmysl, avšak pravidelní návštěvníci mého blogu (všichni čtyři) jistě zaznamenali, že jsem poslední tři měsíce jaksi pozapomněl na jakoukoli aktualizaci. Ono by možná i bylo o čem psát, ale přepadla mě jakási nechuť k čemukoli, co se našeho společného zájmu týče. Nesejde na tom, jaké pohnutky způsobily onu krizi, a jaké ji opět zažehnaly. Nicméně jsem zpět, a pokud dovolíte a pokud máte zájem, rád se s vámi budu ještě nějakou dobu dělit o zážitky, jimiž mě svět ocelové stuhy, ale pochopitelně nejen ten, ráčil obšťastnit. Proto bych se rád zmínil o několika událostech, které jsem z výše uvedených důvodl zmínit opomněl...čili hezky popořádku:
1.12.2007 - Parabola!
Stejně jako předloni, i loni se vydal Mikuláš z Ostravy do Štramberka vlakem, taženým parní lokomotivou. Tradičně šlo o ostravský stroj 423.041, se soupravou dobových dvounápravových vozů, a tradičně byl narvaný k prasknutí. Stejně tradiční však bylo i počasí, a proto bylo onoho prvního prosincového dne nádherně zataženo, a ledový vítr atmosféru maximální havaje už jen lehce dokresloval. Já se však protentokrát nedal odradit, a spolu se svým drahým papá jsme osedlali rodinný povoz, a vydali se vstříc...tunám blátíčka z mokrého políčka.
8.12.2007 - Albatros Tunning by ČD
Celý loňský rok byl ve znamení poznávání nových tváří. Proto když se mi ozval Vítek Voráček (aka Vítek_V na ŽP) z Radotína, zda bych s ním nepodniknul fotoakci za účelem vyfocení parního expressu na Křivoklát, nechal jsem se nakonec přemluvit. To víte - Praha není za rohem a člověk tam nejezdí každý den. Prvotní info znělo, že "půjdeme" po Albatrosu, čili krásné, dlouhé, modré a nejspíš nejvíc fotogenické páře, která kdy brázdila československé koleje. Tak jsem se sbalil, chytnul první možné spojení z mé rodné hroudy (tedy Kasíno - R 422 Cassovia), a namířil si to do matičky stověžaté, konkrétně s jedním přestupem na smíchovské nádraží. Původní sestava se nekonala, jelikož třetí člen výpravy měl jiné plány, a proto jsme červenou Fóbii v kombíku osedlali pouze my dva. Cesta si pro nás přichystala několik málo překvapení...například že nejel modrý Albatros, ale klasický černý čtyřoklák, který je sice taky fotogenickou párou, ale přecijen ne až tak moc. To však byla pouze malá vada na kráse, a ostatní překvápka už ani nestály za pozornost - to, že se na tři hodinky zatáhlo, je vcelku normální stav. Druhou půlku soupravy tvořila "historická" souprava několika patrových vozů, a motorové mašiny na postrku, holt ty platící lidi musíme někam narvat, že? Nakonec jsme každý nafotili asi šest různých fotek, a pořádně se projeli. Co však je hlavní - poznal jsem dalšího kolegu fotografa, a pořádně s ním hodil řeč. A to je pokaždé fajn zážitek...
21.12.2007 - "Příští stanice - Staré Město pod Sněžníkem, konečná stanice."
Přecijen jsem si nekupoval drahý fotoaparát pouze proto, abych s ním naháněl ocelové oře a ocelová hříbátka, proto se zmíním o jednom "speciálním" výletu. Otec pochází z jednoho městečka pod Králickým Sněžníkem, kde jsem tedy coby malý trávil každé letní prázdniny, a občas i společné vánoce. Vzpomínky jsou ještě relativně živé a to i přesto, že pravidelné návštěvy Starého Města skončily někdy před 11 lety. Jednoho mrazivého prosincového dne, chvíli před dnem štědrým, jsem si tam s kamarádem a aparátem zajel. Počáteční obavy z toho, že nebude moc co fotit, protože nízká oblačnost a mlha nám to jednoduše nedovolí, začaly kolem jedenácté ustupovat. Nakonec se udělalo krásné modro, a po smaženém hermelínu s americkými bramborami, nezbytné kávičce a odpočinku, jsme se vydali na procházku. Vzpomínky na mě dýchaly na každém kroku, a ač je ve Starém Městě spousta změn, je svým způsobem stále takové, jaké si je pamatuji. Pro ilustraci připojuji odkaz na těch několik fotek, které jsem pořídil.
27.12.2007 - Ten kopec je mi nějaký povědomý...
V naší malé zemičce se najde hned několik míst, která železniční fotografově navštěvují o poznání častěji, než ta ostatní. Mezi tyto poutní destinace bezesporu patří i Kunčice pod Ondřejníkem, nacházející se na trati 323 s Valašského Meziříčí do Ostravy. A ať už je to oblouky, které směr trati stáčí během pár kilometrů snad na všechny světové strany, anebo jednoduše Skalkou, kterážto se coby kopcovitá dominanta tyčí v pozadí, je tam nádherně. Mezi svátky jsem se do Kunčic vypravil se dvěma Tomáši - hlučínským Duháněm, a pražským Kubovcem. O pohodě, která toho mrazivého dne panovala, se máte možnost přesvědčit z dokumentace, kterou moje maličkost ráčila pořídit.
Silvestr na úzké, aneb konec dobrý, všechno dobré
Stanička Kunžak-Lomy, nacházející se v soukromě síti železničního dopravce JHMD, se na dva dny stala útočištěm devítihlavého stáda fotičů. Sjeli jsme se snad ze všech koutů republiky - Brno, Ostrava, Praha, Litoměřice, Tanvald, Pečky a nakonec já, tedy Kopřivnice. Atmosféru si nejspíš dovedete představit, povídalo se celé hodiny, dokonce přišly na řadu železniční dostihy a sázky (skvělá práce Zorky s Peťou!), samozřejmě jsme si neodpustili výlety za focením a prohlížení fotek či filmů o železnici odevšad. Oslavy silvestrovské noci proběhly bez zranění (tedy až na jednoho sněhuláka, který skočil pod vlak) a zbytečného etanolového opojení, čili přesně tak, jak to mám rád. Proto bych chtěl ještě jednou poděkovat všem, se kterými jsem měl tu čest strávit poslední dny loňského roku. Díky Zorko, Peťo, Jardo, Zdendo. Tome, Karle, Míro a Pavle! Fotografie z této akce snad ani nepotřebují další komentář...
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Spolu se dvěma kamarády mě napadlo uspořádat tuto sobotu výlet, jehož tématem bude průjezd všech větších tratí v okolí Jeseníků. Samozřejmě šlo hlavně o to si dobře pokecat, nicméně i ona poznávací stránka akce není k zahození. Pro důkladnější popis uvádím jízdní řád, který je možno sledovat spolu s mapou, která se vám ukáže po kliknutí na obrázek u odstavce.
Jízdní neřád
Odkud / kam
Odjezd
Příjezd
Spoj
Kopřivnice - Studénka
6:20
6:44
Os 23103
Studénka - Ostrava - Svinov
6:59
7:12
Os 3305
Ostrava - Svinov - Hanušovice
7:17
11:01
R 880 / Os 3680
Hanušovice - Šumperk
11:07
11:42
Os 3676
Šumperk - Olomouc
13:50
15:13
Os 3628
Olomouc - Krnov
15:15
17:04
R 825
Krnov - Ostrava-Svinov
18:17
19:18
R 885
Ostrava - Svinov - Studénka
20:42
20:59
Os 3320
Studénka - Kopřivnice
21:13
21:33
Os 23128
Plán to nebyl špatný, v šumperku jsem naplánoval dvě hodinky na oběd, v Krnově hodinku na procházku a na zpáteční cestě i hodinku a půl na kafe v Ostravě. Prvními třemi spoji se cestovalo bez obtíží, navíc většina cestujících vystoupila v Opavě a Krnově, a tak jsme měli oddíl pro sebe. První menší komplikací se tak stala náhradní autobusová doprava, zavedená v úseku Ruda nad Moravou - Bludov. Jízda polorozpadlou zájezdovou Karosou však naštěstí netrvala dlouh, proto jsme v šumperku byli víceméně načas. V Restauraci na rohu pod náměstím jsme si dali něco zvěřiny, které se ten den týkalo celé menu, a po nezbytné kávičce (tedy jen pro mě, kolegové si dali po Plzni) jsme se odebrali zpět na nádraží.
V jízdním řádu se píše, že R 825 do Krnova nečeká v Olomouci na Os 3628 ze Šumperka. Pakliže by jel vlak načas, jsou dvě minutky ideální, což však samozřejmě nebyl případ včerejška. Přivezli jsme si tři minuty zpoždění, a jen co jsme zastavili u nástupiště, rychlík se rozjel. Ano, byli jsme na to připravení a nerozhodilo nás to, avšak někde v hloubi duše vyvstala otázka lidskosti...copak by se asi stalo, kdyby výpravčí minutku počkal, když byl náš vlak na dohled? Proto jsme byli nuceni změnit plán, a namísto do Krnova se museli vydat na Přerov, odkud nám jel rychlík do Studénky. Nejbližší osobní vlak měl díky výluce zpoždění krásných 55 minut, proto jsme jeli R 623 Bečva na Valašské Meziříčí. V Přerově měli pět minut na přestup do R 441 Beskyd, což se v pohodě stihlo. Dalším setkáním s krutostí jízdního neřádu jsme se setkali ve Studénce. Přípoj do Kopřivnice totiž opouští tamější stanici několik minut před příjezdem onoho rychlíku - což jsme si při brždění k nástupišti (opět) sami ověřili. S usměvem jsme zamávali koncovým světlům motoráčku k naší rodné hroudě, a šli hodinu čekat na další.
Já se s aparátem vydal k půlstoletí starému kolejovému jeřábu, abych mohl pořídit jeho noční fotografii (viz foto na tento týden), kamarádi šli na kafe do hospůdky. Tam však nedošli a v té chvíli jsme zjistili, že všechno zlé je skutečně k něčemu dobré. U staniční budovy totiž stála červená felicie s prázdným předním kolem, a u ní rukama lomící subtilní děda. Samozřejmě nás nemusel prosit dvakrát abychom mu pomohli. Na Formuli jedna to sice není, ale ve dvou jsme to kolo vyměnili asi za dvě minutky. Vzhledem k nedostatku vhodného náčiní, a absence osvětlení, je to podle mě solidní výsledek. S pocitem vykonání dobrého skutku se nám na vlak čekalo o něco lépe...
A vyhodnocení akce? Bál jsem se že mě přátelé zadupou do země díky tomu, že jsme poněkud nedodrželi dohodnutou trasu, nicméně opak byl pravdou. Prvotní účel, a sice pokecat si a nesedět doma, byl splněn na výbornou. Rovněž kladně byl hodnocen výběr trasy. Konkrétně trať z Jindřichova ve Slezsku do Hanušovic je totiž velmi fotogenická - ať už četnými stoupáními, průjezdy skalními zářezy a lesy, či částí jízdy po Polsku a zastávky v Glucholazech, kde se zastavil čas. Takže jsem byl pochválen a dotázán, kam pojedeme příště...
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Nemyslím si že budu daleko od pravdy když napíšu, že téměř každého důkladnějšího fotoeditora občas napadne, že jeho program jistojistě zvládne daleko více, než jen úpravu expozičních parametrů a barev fotografie. Proto časem přijdou na řadu první kroky s nástroji retuší, a pokud se zadaří a výsledky vypadají uspokojivě, stane se práce s klonovacím razítkem, nástroji výběru a vrstvami příjemným vyplněním volného času při dlouhých zimních večerech. Přináším vám přehled mnou realizovaných pokusů a doufám, že vás alespoň některé z nich pobaví, či třeba inspirují.
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Pokud si dobře vzpomínám, tak oslava nejkrásnějšího jména na světě připadá na jedenáctého listopadu - tedy alespoň podle kalendáře. V Bohušově na Bruntálsku je však všechno jinak. Martinské hody se konaly o dobrý týden dřívě, v sobotu 3.11. Při této speciální příležitosti se na úzkokolejné trati, která vede z Třemešné ve Slezsku do Osoblahy a na níž víska leží, ukázala parní lokomotiva U46.002. Tuto na první pohled roztomilou mašinku vyrobila v roce 1951 rumunská lokomotivka v Rešici. S tažením soupravy vydatně vypomáhala úzkorozchodná motorová lokomotiva TU 38.001 "Faur". Hodů jako takových jsem se neúčastnil, a jakoukoli podrobnější reportáž ode mě taky nečekejte - fotilo se, povídalo a smaálo jako pokaždé. Snad jen strohý výčet plusů, které přispěly k mému kladnému vnímání celé akce:
Šlo o mou první návštěvu úzkokolejné trati vůbec
Počasí se povedlo, ráno nám dokonce svítilo Sluníčko, a i přes zatažený zbytek dne nespadla ani kapka
I přes relativní chladno se odstavil slušný počet lidí, kteří byli při obou jízdách slušní, a nekonaly se žádné opilecké ani jiné úlety
Setkal jsem se s přáteli
Zapřáhnul jsem do akce svůj nový starý aparát s černobílým filmem v komoře.
Poslední bod možná někteří budou brát jako minus, protože zde neuvidíte klasickou fotogalerii tak, jak jste si možná zvykli :o)
Apdejt (update - pro chronické globalisty): Zakoupil jsem skener, a tak nakonec přecijen nějaké ty fotky uvidíte. Omluvte zhoršenou kvalitu, klasický stolní skener s dianástavcem nedosahuje kvalit skeneru filmového. Na papíře to většinou vypadá o něco lépe. A teď už prosím račte do galerie...
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9 Už dlouho jsem přemýšlel nad tím, že bych si pořídil klasickou kinofilmovou zrcadlovku - mám totiž docela rád černobílé fotografie, a s digitálními emulacemi většinou moc spokojen nejsem. Proto jsem si sehnal aparát, který by mé tužby mohl uspokojit, a není jím nic jiného, než spoustě z vás jistě známá Praktica MTL. Za třípísmennou zkratkou se nachází číslice padesát, jde tedy o poslední fotoaparát řady L této značky. Pořídil jsem jej i s bleskem Topca 325 BC, což sice nebude nic převratného, ale spolu s dvacetiletou zrcadlovkou ještě udělá hodně parády. Drátěná spoušť pro snímání ze stativu je již pouze třešničkou na dortu...jako první film jsem zvolil Kodak Portra BW400CN, který je jeden z mála černobílých filmů, které se dají vyvolat i v minilabu.
Musel jsem však nějakou drobností udělat radost i Nikonu, a proto jsem doplnil řadu od Cokinu šedým přechodovým filtrem. Ten se bude velmi hodit zvlášt letos v zimě, protože coby neuvěřitelný optimista a zimomil očekávám dva metry sněhu :o)
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Jistě to znáte. Při nástupu do nového zaměstnání, úvodu nějakého školení či jen tak v nějaké skupině lidí, v níž vás třeba zná jen polovina, je součástí "vstupního rituálu" také představení sebe sama. A protože člověk je tvor zvídavý a společenský, jistě se vás někdo zeptá i na vaše zájmy. Co kdybyste totiž, čistě náhodou, nějakou oblíbenou činnost sdílel i s jinými, kterým by tak přibyl člověk do klubu? Bohužel je ošklivou lidskou vlastností, že na základě vašich zájmů, aktivit a koníčků, jste během chvíle zaškatulkováni (na základě mýtů a domněnek, či doslechu z "důvěryhodných" zdrojů), a mnohdy také odsouzen. Rybáři mají studené nohy, včelaři jsou podivíni, "tuneři" automobilů frajírci, posluchači heavy-metalu vrazi a násilníci...a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Já jsem po představení svého koníčku, tedy focení vlaků, automaticky spadl mezi ajznboňáky. Nikdo jiný přece nemůže mít železnici rád, protože vlaky jsou špinavé, mají šílené zpoždění, jsou ošklivé, pomalé a nepohodlné atd. Víte, kolik lidí se divilo, že vůbec disponuju řidičským průkazem? Samozřejmě ne všichni mají tento negativistický přístup jak k železnici samotné, tak i k jejímu přivlastnění si coby záliby. Pojďme se na to však podívat i z jiné stránky, než coby fanatismu do ocelových ořů...
Dnes má fotoaparát téměř každá "moderní" domácnost. Většina těchto fotoaparátů slouží výhradně k zachycení rodinných akcí, momentek z běžného života, či běžným domácím experimentům (makro jahody na maminčině dortu, noční fotky z okna či balkónu...) Avšak se najdou i takoví, kteří se pustí do jiných témat. Ať už jsou jím krajinky, zvířátka, kytičky, hmyz, automobily, památky, portréty...troufám si však tvrdit, že tyto motivy jsou stále relativně dost rozšířené a oblíbené, a tak je obtížné přijít s něčím novým, neřkuli se prosadit (pakliže k tomu tvůrčí povaha autora směřuje.) Když jsem si já vybíral svůj obor, toužil jsem po něčem neotřelém. Po něčem, co opravdu nefotí každý, a přitom je to zajímavé. Proto u mě vyhrála železnice. Rozhodujících faktorů bylo samozřejmě více. Vlaky jezdím celý život a mám k nim vypěstovaný vztah. Navíc jsem strojař, a pohled na mnohasettunový kolos, řítící se třeba i třísetkilometrovou rychlostí, mě prostě nikdy nepřestane fascinovat. Už i samotné řízení provozu je pro mě důvodem ke smeknutí. Toto jsou všechno důvody, které může pochopit a ocenit i "obyčejný smrtelník", opravdu k tomu není třeba oblékat modrou uniformu. Samotné fotografování lze pojmout několika způsoby. Základním a zároveň nejrozšířenějším je tzv. fotografie dokumentační. Slouží v podstatě jen k zachycení nějakého stroje v místě jeho současného výskytu. Význam je nesporný, a to právě z onoho dokumentačního hlediska. Tyto snímky jsou pak cennou nápovědou a dokladem, sloužícím k sestavení životopisu stroje, jedno či pro knihu nebo webovou stránku. Autoři dokumentačních fotek se povětšinou pohybují po koncích nástupišť, v okolí nakládacích ramp, a většinou se moc nevzdalují z obvodu stanice. Disponují povětšinou kompaktním digitálním aparátem, občas doplněným o delší ohniska objektivů, a někdy také notýskem a perem pro zapisování různě důležitých poznámek. Uvedené skupině fotografů se také říká "šotouši". Osobně se domnívám, že tímto stádiem si projde 99% začínajících železničních fotografů. Přeci jen se nemusí nikde plahočit, frekvence vlaků ve větších stanicích bývá slušná, a domů si tak přinese plnou paměťovou kartu. Dalším způsobem zachycení děje na ocelových stuhách je fotografie traťová. Její autoři se (jak ostatně název prozrazuje) pohybují podél trati, a hledají příhodná místa k zachycení vlaku. Někteří se starají i o "násvit", tedy ideální osvětlení soupravy tak, aby vynikla právě fotografovaná část (většinou se fotí pod úhlem, tedy by měl být osvětlen bok a čelo soupravy). Tzv. "focení se Sluncem v zádech" již vyžaduje hlubší znalost terénu a geometrie trati, a tedy mu buď předchozí nastudování v mapě, anebo průzkum až na místě. Také je třeba počítat s tím, že se souprava bude pohybovat, a tedy volit vhodné nastavení expozice aparátu, potažmo si dostatečně dopředu zvolit vhodnou kompozici snímku (opět záleží na autorově tvůrčím záměru.) Zde lze i experimentovat, např. vhodnou volbou místa je možné dostat do fotky třeba různé kostely, zámky, hrady, ale také hory, jezera či vodní plochy. Tím dostane snímek zcela odlišný nádech, než u fotografie dokumentační, kde jde výhradně o zachycení stroje. Právě architektura, pohoří, rozhledna nebo jiný prvek, mohou být typické pro místo, kde byl pořízen, a tak bude záběr bližší i neželezničním pozorovatelům. Pokud na takovém snímku minimalizujeme plochu, jíž zabírá vlaková souprava, dáme tak vyniknout okolnímu prostředí. Pak vznikne tzv. železniční krajinovka (ultrablechovka, pozn. aut.), která k sobě přitáhne opět o něco více nezainteresované veřejnosti. U této se volí převážně fotografování kolmo ke koleji tak, aby bylo alespoň něco ze soupravy vidět - fotí se totiž na vzdálenost klidně i několika set metrů. Traťový fotograf se většinou prozradí brašnou na rameni či na krku, v níž se ukrývá buď kompaktní aparát vyšší třídy, anebo přímo zrcadlovka. Více extrémní (a lépe situovaní) jedinci mají toto vše v batohu, který je při silnějším protivětru značně destabilizuje. Po zastavení vlaku se většinou vydá úplně opačným směrem, než většina davu.Posledním způsobem, který zmíním, je tzv. Umělecké foto. Tak, jako lze pořizovat různé experimentální snímky v ostatních odvětvích, je toto možné i na železnici. Na rozdíl od všech výše zmíněných způsobů focení, je nutné být vybaven kreativním duchem, a je dobré se umět dívat na běžné věci "jinak". Spousta fotografů si myslí, že zachycením vlaku při západu Slunce dosáhnou nirvány. Opak je však pravdou – je opravdu velmi složité vymyslet způsob, jakým onen západ Slunce nikdo před vámi nevyfotil. Samozřejmě mám na mysli případ, že se hodláte někde prezentovat, a čekáte na reakce. Pokud vám stačí mít jen základ, který se skládá z vlakové soupravy, jež na fotce tvoří členitou černou skvrnu, a za ní dostat oranžově osvícená oblaka, spolu se slábnoucím kotoučem na obzoru, není třeba číst dál. Ono to totiž skutečně Slunce západem nekončí. Ona kategorie de facto nemá žádná pravidla, pouze je nutné co nejvíce přiblížit divákům smysl a okolnosti, které vás k pořízení daného snímku vedly - o proto, aby byl pochopen. Samozřejmě není možné se zavděčit všem, každý člověk je z jiného těsta a snímek na něj působí jinak. Někdo vidí kus čela a čtyři neostré mašiny, jiný zástup motorových dříčů, čekajících na povolávací rozkaz. Lze experimentovat s hloubkou ostrosti či časy, čímž například u noční fotografie dosáhneme zajímavých efektů. Obecně platí, že se k podobným pokusům hodí lépe zrcadlovka, protože s kompaktním fotoaparátem nelze dosáhnout uspokojivých výsledků. Je to dáno jak slabší optikou, znemožňující optimální nastavení pro experimenty s hloubkou ostrosti, tak velikostí snímače, která je příčinou nedostatku zachyceného světla při nočním focení, a tedy zvýšeného obrazového šumu.
Tím bych prozatím ukončil své pojednání o tomto koníčku, avšak jistě nejde o poslední článek na dané téma. Neberte jej, prosím, jako bernou minci k jakémukoli globálnímu třídění stylů železniční fotografie, jde pouze o mé vlastní rozdělení a popis. Určitě je podobných rozborů na internetu několik. Já jsem se pokusil o přiblížení mé záliby těm z vás, kterým může přijít monotónní a jednoúčelová - "focení mašinek". Doufám, že jsem vám toto vyvrátil a ukázal vám, že i přes neobvyklé téma jde stále o fotografii. K uspokojivému výsledku je tedy nutné uvažovat o kompozici, výběru místa, expozičních podmínkách i technice focení. Koneckonců i autorova vlastní invence tvoří nedílnou součíst díla, jakýsi rukopis. Používaná technika si velmi často nezadá s přístroji, s nimiž pracují studioví, či reportážní profesionálové.
Foto: ultrablecha je Pepy Petráka, kterému děkuji za zpronevěření, ostatní fotky jsou bohužel moje :o)
† 19. 01. 2009 | kód autora:
dX9Měl jsem tu čest být opět přizván k účasti na pracech, jež mají za účel zprovoznění motorového vozu 851 032-3. Tentokrát šlo o naporcování kabelů, které budou zajišťovat komunikaci mezi řídícími obvody ,a druhým stanovištěm strojvůdce. Celkem 7 rolí po 200 metrech dává úctyhodnou délku 1,4 kilometru, a tak jsme se něco nachodili a naštípali - bylo nutné nachystat 19 žil o délce 22 metrů, a dalších 43 kousků o dva metry delších. Ty pak bylo nutné spojit, a za pomocí vázacího drátu provléknout kabelovým kanálem, který se nachází nalevo pod střechou. I přec počátešní obavy se úkol zdařil na bezu problémů, avšak jde stále o pouhý začátek. Jednotlivé žily je totiž nutno správně zapojit, a pochopitelně také označit, což je práce nadalší tři dny. A jak je (snad) dobrým zvykem, ani tentokrát jsem si nenechal ujít příležitost pořídit několik fotek, kterými bych svá slova podtrhnul.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
